Chibi/Ty v Narutovi -> tady :) _____ Máš na mě nějaký dotaz? Ptej se.

Naše generace- 11.díl

10. února 2012 v 17:56 | Maiki |  Naše generace


"Hej! Nechte toho! Ještě vás někdo uvidí a co si pomyslí? Navíc bysme měli vyrazit. Chci být co nejdřív doma." štěkala na nás Michelle. Dneska má fakt blbou náladu. Se smíchem jsme se zvedli ze sněhu a pomalu šli dál.
Začalo chumelit. Rozchumelilo se tak moc, že jsem si neviděla na špičku nosu. "Sensei! Michelle! Kito! Kde jste?" zavolala jsem . Rukou jsem si musela zakrýt oči aby mi do nich nepadal sníh. Do něčeho jsem narazila. "Kdo je to?" ozval se někdo přede mnou. "M-Maiki." vykoktala jsem. "Maiki! Kde jseš? Nic nevidím.Zkus do mě vrazit ještě jednou." ozvalo se. Šla jsem tedy dopředu a znovu do toho narazilo. něco mi chutlo druhou ruku. A pak mě za sebou někdo táhl. Pořádně jsem nic neviděla. Ani osobu co šla přede mnou. Oběma rukama jsem se chytla osoby přede mnou. Mhoužila jsem oči, abych alespoň trochu viděla. Před námi se začala rýsovat skála a v ní malá jeskyně. Vlezli jsme dovnitř. "Arigatou." poděkovala jsem. Podívala jsem na tu dotyčnou osobu. Byl to Kito. Bylc elý zasněžený stejně jako já. "Kde jsou ostatní?" zeptala jsem se ho. Pokrčil rameny. "Počkáme než se to uklidní, pak je půjdeme hledat." sedl si na zem. V jeskyni bylo pár větviček a hromada kamenů. Udělali jsme si ohniště. Ale ani jeden z nás neměl ohnivou podstatu chakry. Oheň jsme rozdělali pomoci kamenů. Pohodlně jsem se usadila na zemi a z batohu vytáhla jídlo. Bylo celé zmrzlé. I tak jsem se do něj pustila. Měla jsem hlad. Vyndala jsem spacák, rozložila ho a vlezla si do něj. Nemůžeme teď dělat nic jinýho něž čekat až ta chumelenice přejde. Pevně jem zavřela oči a snažila se usnout. Byla mi strašná zima. Snažila jsem se dostat blíž k ohni abych se zahřála.
Musela jsem pořádně zabrat když mě nevzbudila ta zima. Kito už byl dávnou vzhůru. Venku přestalo sněžit. To mě nabilo energií. Fofrem jsem si sbalila spacák, najedla se a byla jsem připravená na cestu. Kito taky. Šli jsme se hledat Michelle a senseie. Drželi jsme se blízko sebe, abychom se neztratili. "Michelle! Shin-sensei!" vyřvávala jsem do všech stran. "Takhle ti nikdo neodpoví. Proč se radši neproměníš a nezkusíš najít jejich stopu." peskoval mě Kito. "Podívej se . Tak za 1. můžu si tady ječet jak chci a možná se mi i ozvou, za 2.když se proměním na vlka a na kožich se mi nalepí sníh tak bych tady asi umrzla a za 3. celuo noc sněžilo, tak všechyn stopy jsou přikrytý sněhem, takže bych nic nezachytila." poučovala jsem ho. Musel mi dát trochu za pravdu, protože hned přestal mluvit. Byl asi i trochu nafouklý. Vypadal roztomile.
"Maiki! Kito! Tady jste. Díky bohu našli jsme vás." přihnal se k nám sensei. Hne dza ním byla Michelle. "Jsme v pořádku sensei. Jak jste nás našli?" zeptal se Kito. "Tady Michelle slyšela volání a šla za ním. Bez toho bysme vás nenašli." ukázal sensei palcem na Michelle. Ha! Já věděla proč mám volat. "Jdeme domů. A držte se pohramadě když začne sněžit." poučoval ná sensei a šli jsme dál.

Sněhu začalo ubývat a přibýval zeleně. Stromy se znovu obalili do zelených lístků a zem pokryla tráva a zemina. Převlíkla jsem se do svého obvyklého oblčení a to teplejší šoupla do batohu. Vůbec jsme se nazastavili. Šli jsme dál a dál. Šli jsme i přes noc. Chtěli jsme bát co nejdřív doma. Všichni jsme si společně povídali a vtipkovali jsem Michelle měla pořád špatnou náladu. Ona strašně ráda spí a vzhledek k tomu, že jsme nespali už asi dobrý 2 dny je hodně nevrlá.
"Konoha!" vykřikla jsem a vyběhla vpřed. Kito a sensei za mnou. Jenom Michelle si šla dál svým tempem. "Huráá! Jsme doma!" zaječela jsem když jsme přestoupili hranice vesnice. "Děcka nejdřív musím podat zprávu Hokagemu-sama a pak až můžeme jít domů. Pojďte ať to máme rychle za sebou." oznámil nám sensei. Na tvářích nám proběhli skleslé výrazy. Bože.
Zaťukali jsme. Zevnitř se ozvao jen "Vstupte." Vešli jsme dovnitř. "Dobrý den Hokage-sama. Přišli jsme vám podat zprávu o průběhu mise." řekl sensei. Hokage jenom kývl. Sensei vylíčil všechno co se během mise stalo. Hokage si nás prohlížel a přirom bedlivě poslouchal. Nakonec nác propustil. Rozloučila jsem s týmem a běžela domů. Už se na všechny těším.
"Ohayooo. Jsem domaa. Mami, tati, Onee-chan." zavolala jsem. Onee-chan jsem na Eclaire volala jenom když jsem se na ní z nějakýho důvodu těšila. "Maiki-chan!" vhrnula se mamka z kuchyně. "Maiki Onee-chan." hned za ní se vyhrnula Eclaire. Vrhly se na mě a začaly mě objímat. "Tolik jsme se bály. Potom co jsme viděli se vracet Kakashiho tým a ta malá byla tak strašně zraněná, tak jsme se začaly šíleně bát. Taťka je na misi. Jinak by tu byl taky." mluvila mamka a skoro brečela. "Ale já jsem v pořádku." oznámila jsem. "Pojď, bueš nám vyprávět, co se tam vlstně stalo." popostrkovala mě Eclaire do kuchyně. "Já udělám něco dobrého k jídlu." ozvala se mamka a uý uvažovala co udělá za "pochoutku".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ara Ara | Web | 10. února 2012 v 20:01 | Reagovat

krása =^.^=

2 Maiki Maiki | 10. února 2012 v 20:06 | Reagovat

-^^- arigatou

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama