Chibi/Ty v Narutovi -> tady :) _____ Máš na mě nějaký dotaz? Ptej se.

Naše generace- 20.díl

19. února 2012 v 12:35 | Maiki |  Naše generace
Tramtadadá :D 20. díl je na světě. Tohle fakt bude nejdelší povídka co jsem kdy psala ^^ a že toho ještě bude ;)



"Michell nech už toho. Ten pavouk ti nic neudělá. Nepůjdem se najíst? Mám hlad?" zamručela jsem. Válela jsem se na posteli a sledovala jak Michelle pořád pobýhá dokol a ječí. Přestalo mě to bavit. Mám hlad a moje nej kámoška tady hysterčí z mini pavoučka. Vzala jsem polštář a hodila ho Michelle pod nohy. Zakopla o něj a naplácla se na něj. Začala jsem se smít. Tváří přistála přímo ve stěne a sjela po ní dolů . "To bolelo." zamumlala. "Vstávej. Jdem se někam najíst. Koupim ti rámen." pomohla jsem jí ze země. Oči jí zářily šťěstím. Hned se běžela obout. Netrpělivě čekala před domem.
"Dvakrát meso rámen prosím." objednala jsem. Michelle se už sbíhali slyny. Musela jsem se nad tím pousmát.
"Tady holky. Přeju dobrou chuť." postavil před nás stařík misky s rámenem. "Itadakimasu." poděkovaly jsme za jídlo a pustily se do něj. Michele jedla jako o život. Já jsem si jídlo vychutnávala. Michelle už měla jídlo v sobě a já ho dojídala. Zaplatila jsem za obě a opustily Ichiraku. Byla už tma a všude se rozsvítíli světýlka. Bylo to starnš hezký. Nejdnou se sputil ohňostroj. Všude lidi začali stavět stánky a rozvěšovat lampiónky. Festival. Michelle začal pobíhat od jednoho stánku k druhému a já si zacpávala uši. Ohňostroj byl na mě moc hlučný. Kdžy konečně utichl šla jsem najít Michelle. Dneska opravdu nemám náladu se potloukat po ulicích Konohy.
Když jsem Michelle konečně našla, čapla jsem jí a vyrazila domů. Doma jsem sebou plácla do postele a usnula.
Už je to hezkých pár dní co šli naši misi a mě se stal ten incident s Masarem. Od tý doby jsme neměli trénink, protože Kito byl pořád doma. Několikrá jsem ho šla navštívit a přitom na něj chrlila omluvy. Říkal, že to je v pořádku, že se nic nestalo. Jednou jsem se neudržela a omylem mu řekla o Masarovi. Koukal jako puk, ale pak se usmál a řekl, že ví, že já bych mu nikdy schválně život vzít nechtěla. Doma jsem mezitím pečlivě studovala to, co jsem mohla zvládnout vzhledem k tomu, že převzetí kompletní kontroly na Masarem můžu až v 18ti. Snažila jsem se hlavně naučit spojit podstaty. Někdy se mi to povedlo, někdy ne. Šlo to z tuha. S Michelle jsem se od festivalu neviděla. Hned ráno šla domů. Poslední dobou jsem propadla depresi. Já jsem depresi snad ani jednou nepropadla. Vždycky sem byla takový sluníčko a když se mi něco nelíbilo nebo jsem byla smutná brzo to přešlo. Ach jo. Navíc o našich nikdo neměl žádný zprávy, ale všichni tvrdili, že jsou určitě v pořádku. Kéž by.
Už mám toho učení nad hlavu. Radši se půjdu projít. Obula jsem se, zamkla a šla do ulic. Všude bylo rušno. Děti si hráli na honěnou, z restaurací vonělo jídlo, dospělí si mezi sebou povídali. Šla jsem směrem k akademii. Děti zrovna měli přestávku. Pobíhali po hřišti nebo jedli s kamarády. Uviděla jsem jednu malou holčičku jak sama sedí pod stromem a očividně má hlad. Brzy k ní ale přiběhla jiná holčička a strkala jí svou svačinu. Musela jsem se usmát. Takhle jsme se s Michelle skamarádily. Hned první den přišla pozdě a nikoho si nevšímala. O přestávce si sedla pod strom a seděla. Bylo mi jí líto, protože byla sama. Tak jsem k Michelle a strčila jí svou svačinu až k obličeji a řekla, ať si vezme kolik chce. S radostí přijmula. Od tý doby jsme vlastně skoro pořád spolu.
Šla jsem dál. Pohled mi najednou padl na budovu Hokageho. Možná bude vědět něco o rodičích a Eclaire. Vyběhla jsem rychle nahoru a hledala jeho kancelář. Když jsem jí našla chtěla jsem zaklepat a vejít, jenže jsem zevnitř uslyšela hlasy. Přitiskla jsem tedy ucho ke dveřím a pozorně poslouchala. Ikdyž se to nedělá. "Jak to myslíte Hokage-sama, že jsou nezvěstní? Přece o nich musí být alespoň jedna zpráva." naláhal jeden hlas. "Jak jsem řekl. Není o nich žádná zpráva. Misi úspěšně ukončili a vraceli se, jenže na hranicích se zvučnou se nám ztratili. Nevíme jak a proč. Teď lituji toho, že jsem Semeru umožnil tak rychlí návrat do týmu. Kdybych to neudělal byli by teď všichni doma se svou nejmladší dcerou. Ta je mezitím tady ve vesnici. Shin-san myslím, že je u tebe v týmu že? Myslím tu nejmladší dceru." ozval se další hlas. Patřil Hokagemu. Proč mám pocit, že jde o naše. Je tam snad Shin-sensei? Sensei našeho týmu? Určitě je ve vesnici plno dalších mužů s tímhle jménem. "Hai Hokage sama. Maikeru je v mém týmu." ozval se další hlas. To je určitě Shin-sensei! A určitě mluví o našich! O mamce, taaťkovi a Eclaire. "Mohl by jsi jí prosím nějak šetrně říct, jak je to momentálně s její rodinou? Prosím." ozval se Hokage. Dál už jsem neposlouchala. S brekem jsem běžela pryč. Bežěla jsem a běžela. Někam daleko. Domů se mi nechtělo. Nechtěla jsem vidět nikoho koho znám. Chtěla jsem být sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama