Chibi/Ty v Narutovi -> tady :) _____ Máš na mě nějaký dotaz? Ptej se.

Naše generace- 38.díl

14. května 2012 v 19:51

Zdál se mi divný sen. Stála jsem na rozkvetlé louce a na sobě jsem měla letní šaty. Bylo teplo. Procházela jsem se po louce a trhala kytičky. Potom jsem našla takovou divnou cestičku a rozhodla jsem se po ní vidat. Mířila do lesa. Cestička byla dlážděná, takže vzhledem k tomu, že jsem byla bosa, tak mi to nevadilo. Šla jsem normálním tempem. Když jsem vstoupila do lesa zatáhlo se nebe a vypadalo to na bouřku. Na konci cestičky jsem zahlídla chatičku( z lesa se stal mini lesík) a rozeběhla jsem se k ní. Dlážděná cestička mi zmizela pod nohama a vymněnilo ji jehličí, listy a pichlavé větvičky. Při každém kroku mi projela chodidlem bolest.
Nakonec jsem k té chatičce dorazila celá udýchaná. Nohy jsem měla bolavé, oteklé a trochu zkrvavené. Naštěstí okolo chatičky byla měkkoučká tráva takže zase pošušňáníčko pro moje chodidýlka. V chatce bylo temno. Začala jsem být zvědavá a začala chodid okolo chatky. Za zadní stěnou byl špalek na štípání dříví a sekera. Kdyby to nebyl sen, asi bych se zkácela na zem, ale ta sekera na mě vystřelila! Jako by byla živá. Stačila jsem uhnout, ale pramínek vlasů to odnesl. Chudáček. Sekera se v letu zastavila a obrátila se znovu proti mně. Zděšeně jsem vykřikla a uháněla ke dveřím chatky. Zlověstná sekera mi byla v patách. Dveře naštěstí nebyli zamčeně, takže jsem bleskurychle vklouzla do chatky a zabouchal za sebou. Sekera se zasekla ve dveřích. Přes okna byly okenice, takže ani tudy by se sem neměla dostat. Fjů. Pořádně jsem se rozhlídla po místnosti. Byla jenom jedna, nikde dveře pryč. I ty za mnou zmizeli. I okna. Byla jenom ta místnost. Naproti mně stál stůl, na kterém bylo všelijaké mučící náčiní. Po stěnách byli jako trofeje hlavy lidí. Někde visely železné okovy na kterých se třeba ještě pohupovala ruka. Začala jsem křičet, když jsem pod názvem: HLAVNÍ TROFEJ viděla hlavy svých příbuzných. Bylo tam jedno volné místo. To pro mě! Ovanul mě vítr, který přišel odnikud a pocítila jsem na zátylku něčí dech. Zamrazilo mě. Když mi kdosi do ramene vrazil nůž začala jsem vřískat. Vřískala jsem a vřískala a rána na remeni se zvětšovala a zvětšovala.
"Maiki vstávej! Vstávej!" třásl se mnou kdosi. Prudce jsem otevřela oči a rozhlídla se. Kolem mě stála Tsunade a několik sestřiček. Cítila jsem jak jsem zpocená.
"Jsi v pořádku?!" zeptala se starostlivě jedna sestřička.
"A-ano. Byl to zlý sen." zrychleně jsem dýchala. Sestřičky na pokyn doktorky blondýny odešli.
"Nechceš mi říct ten sen?" přikývla jsem a pomalu začala vyprávět. Tvář se jí z vystaršené měnila na zamračenou.
"Takže ty jsi viděla hlavy svých příbuzných na stěně v nějaké chatce? Zvláštní." poslední větu zašeptala. Nechápala jsem o co jde. Když si všimla mého zvídavého pohledu, vzdychla a soucitně se na mě podívala.
"Tvá rodina je mrtvá. Během toho, co jsi byla v bezvědomí je našli ANBU v nějakém sklepě ve Zvučné. Byla tam i jiná těla, ale ta nebyla do nás." Všechno kolem mě zčernalo. Předtím jsem ještě měla naději, ale ta teď vyprchala. Cítila jsem na tváři horkou slanou slzu.
"A- a víte u-určitě, ž-že to bylo o-oni?" zavzlykala jsem. Nemohla jsem uvěřit.
"Je mi to líto." pronesla soucitně Tsunade.
"A jak to víte? Vždyť jste doktorka?"
"Víš, oni mě jaksi jmenovali na funkci páté Hokage. Sandaime zemřel při boji s Orochimarem." vysvětlila.
Na znamení souhlasu jsem pokývala. Potom odešla. Neuběhla ani minuta a dala jsem se do usedavého pláče. Oni přece nemůžou! Kéž by se tehdy máma nevrátila zpátky, mohla by tu být aspoň ona! Tohle není fért!
"Vzchop se! Brečíš tu jako nějaká malá holčička! To si říkáš ninja?!" okřikl mě Masaru.
"Nemám na tebe náladu. Nech mě bejt." zavrčela jsem. Radši dal pokoj. Musím za každou cenu zjistit, kdo to byl! A zabít ho!
Po týdnu mě pustili z nemocnice. Hned jsem zamířila domů sbalit. Potřebovala jsem si zabalit. Odejdu z vesnice a půjdu najít toho, kdo to udělal. A zabiju ho! Cestou jsem narazil na pár známých, ale nevnímala jsem je. Cíl byl jediný. Najít vraha mojí rodiny!
Měla jsem napůl sbaleno když mi do pokoje vtrhla Michelle.
"Vole máme misi! Zabal si a u hlavní brány. Jé, ty už si balíš. No já už mám sbaleno, tak ti pomůžu. Co tam všechno máš?" nakoukla mi do batohu. No, možná bych tu pomstu mohla odložit. Poslední mise. Nechám si to radši ještě projít hlavou.
"Hele vždyť ty už máš sbaleno. No tak můžeme jít. Neříkej to starochovy, ale mám s sebou Nera. Minule na misi nebyl, tak mu to musím vynahradit." vytáhla z batohu plyšáčka tygříka se zelenýma očičkama.
"Jé Nero." pohladila jsem plyšáčka po hlavě, jako by byl živý.
"Ta pojď nebo přijdeme pozdě." vzala mi batoh a vyběhla chodbou.
Tu pomstu odložím. Navíc ani nevím kdo to je, tak k čemu by mi to bylo? Ale jednou se určitě pomstím!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ♥Blood princess♥ ♥Blood princess♥ | Web | 14. května 2012 v 20:13 | Reagovat

jako vždycky to je prostě fantastický, nejlepší, strhující, ohromující a Michelle v první řadě péruje nadšením na sedadle :D :D :D popcorn lítá všude a davy šílí :D

2 Ara Ara | Web | 18. května 2012 v 20:26 | Reagovat

četla jsem to všechno zároveň a musím říct že to nemá chybu!  opravdu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama