Chibi/Ty v Narutovi -> tady :) _____ Máš na mě nějaký dotaz? Ptej se.

Naše generace- 40.díl

17. května 2012 v 18:16 | Maiki |  Naše generace

A máme tu už 40. díl generace ^^ .Dneska jsem si zase udělala trochu času a napsala...s píš dopsala 40. dílek. Snad se vám bude líbit :)).




Někdo do mě kopnul. To mě vzbudilo. sedla jsem si a rozhlídla se. Vedle mě ležela Michelle a u nohou Kito. Všechno v pohodě, můžu zase chrnět. Sotva jsem si lehla, uvědomila jsem si to. Kito?! Ještě jednou jsem se podívala pod nohy. Opravdu tam ležel.
"Holky? Neviděli jste Kita… Co to je?" nakoukl nám sensei do stanu. Všimla si Kita jak nám leží u nohou a mě úplně rozcuchané.
"Maiki co to má bejt?!" zařval na mě.
"To se ptáte mě? Já se teď vzbudila." zařvala jsem na oplátku.
"Neřvi na mě!"
" Vžyť řvete jenom vy sensei." mluvila jsem už normálně. Sensei jenom zakroutil hlavou a odešel. Učesala jsem se, převlíkla do čistýho( a do trochu většího trčika než včera) a snažila se vyjít ven. Jenomže jsem šlápla na Kita.
"Ok mami, už vstávám." vyplazil se přede mnou ze stanu. Vyšla jsem hned za ním. Sedli jsme si k seniovi a každej dostali po vafli upečený na dalším ohýnku co se senseiovi podařilo rozdělat.
Michelle vylezla asi 10 minut po nás. Taky dostala vafli, ale měla hlad a tam si šlohla ještě jednu. Šlohla i jednu pro mě. Mňamí. Hned po snídani jsme vyrazili.
V písečný jsme byli asi za dva dny. Mezitím jsme několikrát naštvali senseie, poďobalo nás několik komárů, ale jinak v cajku. No málem nás sežral písek, ale i to jsme přežili. Takže jsme spokojeně dorazili do vesnice. Hlídky nás nejdřív nechtěli pustit, ale když jsme jim řekli proč chce dovnitř, pustili nás. Vesničani na nás nekoukali zrovna dvakrát vlídně. Došli jsem až ke Kazekagemu, který nám řekl místo setkání s našimi budoucími společníky. Vlastně to bylo hned před touhle budovou. Sensei poděkoval a šli jsme před budovu Kazekageho. Sundali jsme bágly ze zad a čekali.
"Hej vy Konožáci!" ozvalo se nad námi. Podívali jsme se nahoru, jenomže nás oslepilo sluníčko, tak jsme viděli jenom siluetu , která seskočila dolu. Pozorně jsem si tu siluetu prohlídla. Vyklubal se z ní kluk asi o trochu starší než my. měl světle blonďatý vlasy, modrou vestu, čertný tříčtvrťáky a na zádech mega meč s takovejma vlnkama na konci. Jeho fialový oči byli nádherný.
"Yotsuki! Měl jsi na mě počkat!" přiběhla za ním nějaká holka. Měl hnědý vlasy svázaný do culíku na stranu a takový něco jako fialový kimono. Oči světle modrý.
"Omlouvám se za něj, ikdyž je o něco starší než já, chová se jako malý dítě. Já jsem Viruki." představila se dívka.
"Ahoj. Já jsem Shin. Tohle jsou moj žáci Kito, Maiki a Michelle." postupně ukazoval sensei na každýho z nás.
"Ahoj." pozdravili jsme je.
"Tak můžeme vyrazit?" zeptal se ten kluk, Yotsuki. My jenom pokrčili rameny a šli ven z vesnice. Musíme jít za feudálním pánem či co. Nechápu. Mezi náma byla napjatá atmosféra. Nikdo neodvážil promluvit. Až nakonec ta hoka, Viruki promluvila k Yotsukovi.
"Yotsu počkej něco máš na vlasech." už se natahovala, že mu vyndá nějakýho brouka z vasů, když se po ní ohnal. Už nahmatal i rukojeť zbraně.
"Viruki! Víš přece, že nesnáším, když mi někdo sahá na vlasy. Nerad bych ti omylem usekl ruku." káral Yotsuki Viruki. Ta jenom pokývala hlavou a zadívala se do země. Chudák holka, takovýhleho cvoka mít v týmu.
"Ty vole to je cvok co? Jenom proto, že mu chtěla něco vzít z blasů už by jí zabíjel. To jsou dneska lidi." zašeptala mi do ucha Michelle.
"Né asi hej." zašeptala jsem já na oplátku jí.
Šli jsme dál a najednou vidím, jak se něco hýbe v písku. A on to hádek. Hehe.
"Michelle, podívej se na tohle!" zavolala jsem kamarádku, která ihned přiběhla a s ní i ostatní. Ukazovala jsem na hádka.
"Ííííííííííííííík. Dej to pryč, dej to pryč!" schovala se za mě. Docela mě překvapilo, když se i ten Yotsuki schoval za Viruki. Když uviděl náš zmatený pohled, odkašlal si zabrblal něco v tom smyslu, že každý se něčeho bojí. Ještě jsem neviděla, aby se kluk bál hadů. Ts.
Začínalo se stmívat a tak jsme si (k mému údivu) našli jeskyni, kde jsme si rozestlali, udělali ohniště a zapálili oheň. Sensei nám udělal jídlo. Pečený maso. Postupně nám ho podával. Opatrně jsem maso vzala do ruky, protože bylo ještě vařící. Bylo to kuře a já dostala prsíčka. Ty já ráda. Ještě na nich byla trochu kůžička, tak jsem se do ní zakousla a zatáhla. Kůžička se oddělila od masa a já jí schramstla. Potom přišlo na řadu maso. Senseiovi se ho podařilo upíct tak, že se dalo tahat po takových těm malých nitkách. Ráda si s jídlem hraju. Nakonec mě tahání těch nitek přestalo bavit a šoupla jsem to do pusy celý. Měla jsem mastný ruce, ale poblíž nebyl žádý ubrousek nebo kapesník abych si do toho mohla utřít ruce. Tak jsem to utřela do země a do kraťasů. Všimla jsem si zkoumavého pohledu Kita a senseie. Proč tak koukaj? Jako kdybychom provedla zločin a ti dva byli Sherlock Holmes. Ó bóže. To by to dopadlo.
Nakonec jsem si zalezla do spacáku a zavrtala se až po uši. Koukla jsem se kolem. U ohně seděl už jenom sensei a koukal se ven. Kousek ode mě ležela Michelle. Jednu ruku měla nataženou nahoru, druhou se svírala vršek spacáku a pusu otevřenou. Viruki se taky až po uši zahrabala do spacáku. Yotsuki spal stejně jako Michelle a Kito byl jako mumie. Doplazila jsem se blíž k ohni, aby mi bylo teploučko. Potom jsem usnula.
Ráno jsme se sbalili a šli dál. Konečně se před námi zase objevil les. Tady se to bude šlapat líp.
"Hele Maiki. Nezdá se ti, že si jsou Michelle a Yotsuki podobný? Možná jsou příbuzní." přiběhl ke mně Kito. Podívala jsem se na kamarádku a na našeho společníka ze Suny.
"Ani ne. Vždyť si to vem. On má světle blond vlasy, Michelle tmavě blond. Navíc jsem viděla fotky její rodiny, všichni tam mají tmavě blonďatý vlasy a buď hnědý nebo zelený oči. Yotsuki má fialový a podle těch znaků na jeho meči má asi vodní podstatu. Michelle má bleskovou a ohnivou. Takže ne. Podle mě nejsou příbuzní nebo tak." zavrtěla jsem hlavou.
"Ty nevidíš ten obličej? Jsou si strašně podobný. I jedí stejně a bojí se toho samýho. Navíc nesnáší když jim někdo sahá na vlasy." snažil se mě přesvědčit. Já se, ale stála za mým.
"To je jako kdybys říkal že já a třebá… támhle Viruki jsme příbuzný, třeba dokonce ségry. Vždyť si nejsme ani trochu podobný." zamávala jsem mu rukou před očima, aby se vzpamatoval. Kito mojí ruku chytl a zamračil se.
"A není? Vždyť jste skoro jako dvojčata." zamračil se ještě víc.
"Prostě ti říkám, že to je nepravděpodobný. Taková náhoda nemůže existovat. A vůbec. Kolik máš důkazů abys to soudil?" tentokrát jsem se zamračila já. Kito na chvilku odběhl a vrátil se v oblečku Sherlocka s lopou před okem.
"Tak si to shrneme…." radši jsem vypla. Kito si mlel svoje a já si pobrukovala v hlavě nějakou melodii. Zamyslela jsem se nad tou Kitovou teorií. Vždyť to přece nemůže…. nebo jo? Yotsuki s Michelle šli zrovna přede mnou a o něčem se bavili. Když se na to tak podívám, opravdu si jsou podobní.
Yotuski

Viruki
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ♥Blood princess♥ ♥Blood princess♥ | Web | 17. května 2012 v 18:33 | Reagovat

,,Nerad bych ti třeba usekl ruku.´´ xD to mě zabilo a jako vždycky strhující nejlepší prostě best! :D ;)... ale ce to další dílek >.> :D

2 Ara Ara | Web | 18. května 2012 v 20:22 | Reagovat

woooow to ču*ím! to je užasný o.o prostě krása!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama