Chibi/Ty v Narutovi -> tady :) _____ Máš na mě nějaký dotaz? Ptej se.

Naše generace- 52.díl

14. září 2012 v 14:55 | Maiki |  Naše generace


"Kito." řekla jsem s nadšením.
"Proč se tady krčíš jako králím a třeseš se jako ratlík? Nejsi přece ta Neohrožená Maiki?" škodolibě se ušklíbl. Nijak jsem na jeho narážky nereagovala a zastrčila kunai tam, kam patří. Otočila jsem se znova na cestu, kde byli karavany. Zastavili se.
"Musíš mi pomoct. Pamatuješ Viruki, moje sestru? Tamhle jí mají uvázanou. Musím ji osvobodit." zadívala jsem se na Kita velmi prosebným pohledem. Nejdřív nadzvedl obočí a tvářil se, že ne. To už jsem zapojila svůj štěněcí pohled. Nakonec svolil.
"A to tam prostě vtrhneme nebo co?" pozoroval okolí karavanů.
"Jop. Naběhneme tak, seberemi nee-chan a vypadneme. Bude to rychlí. Sedej na záda." promněnila jsem se na vlka a nastvila záda. Kito na mě skočil a já rychle vyběhla. Muži kolem karavan mě zpozrovali a hnali se za mnou. Mířila jsem rovnou k Viruki, ale něco mi omotalo nohy s trhlo na zem. Cítila jsem, jak mi Kito skouzl ze zad. Překousla jsem lano a rozhlédla se. Obklíčilo mě plno mužů. Nic jsem skrz ně neviděla. Naježila jsem chlupy, vycenila zuby a zavrčela. Všichni zasmáli a připravili si vidle, sekery, nože a meče. Vytvořila jsem si dalších 5 klonů, takže teď tu stálo se mnou 6 vlků nadměrné velikosti. To už ti chlapi malinko couvli, ale i tak se na mě a klony vrhli. Teda jenom na klony. Já tam stála a sledovala tu bitku. Jak se moje klony zakousli do nohy, do ruky, někdy i do břicha. Začala jsem v puse pociťovať chuť krve, protože každý vnímá to, co klony.
Někdo se prorval skrz moje klony a zaptočil na mě. Chtěl mě seknout sekerou, ale j se vyhla a chramstla mu po noze. O kousek vedle. Sakra! Odskočil kousek stranou a vrhl po mně pár shurikenů. Hodil jich opravdu hodně a tak jsem jen stěží uhla. Šmej jeden. Skočila jsem na něj celou svou vahou a skolila ho k zemi. Chtěl si na mě vytáhnout zbraň, ale moje zuby se mu zaryly hluboko do kůže. Vykřikl tak hlůasitě, až jsem se lekla a pustila ho. Ostatní se na nás otočili. Všechni kloni najednou udělali PUF a byli fuč. Byla jsem sama na partu chlápků. DO toho mě ještě ten podemnou praštil přes tlamu, tak, až mě odhodil stranou. Sakra ten má páru. Všichni se kolem mě semkli do kruhu. To mají nějakou kruhovou strategii nebo co?
"Nechte jí na pokoji!" ozvalo se zvně kruhu. Potom jeden z týpků odlítl stranou a na jeho místě stál Kito. Začal se všema bojovat. Zvedla jsem se, že mu pomůžu, ale potom mi bleskl hlavou nápad. Nenápadně jsem se odplížila k Viruki.
"Nee-chan neboj, dostaneme tě do bezpečí." zašeptala jsem sestře a začala přehryzávat lana, kterými měla svázané ruce. Vypadala staršně. Oblečení potrhané, všude odřená a sotva se držela na nohou.
Překousla jsem lano a nechala sestřičku spadnout mi na hřbet. Jestli budu ještě asi 10 minut v téhle podobě, tak to skončí špatně. Přeměna mi sice chakru neubírá, ale když jsem proměněná dlouho, tak je to pro moje tělo nezvyk. Musí se to trénovat, což já nedělala pár měsíců.
S Viruki na zádech jsem běžela ke Kitovi. Když mě uviděl, dal někomui pěstí do břicha a skočil mi na záda. Moc místa tam neměl, přece jenom byli na těch zádech dva a k tomu Viruki byla očividně v bezvědomí.
Spoléhajíc na Kita, že pevně drží sestřičku, jsem vyrazila jak nejrychleji jsem mohla. Brzy jsem byla mezi stromy, kde jsem mohla všelijak kličkovat. Začala jsem pociťovat únavu. Musím to kvůli nim vydržet!
"Nikam nejdeš!" ze země vylezl ten chlap, co jsem ho kousla do ruky. Paže mu stále krvácela. Musela jsem zastavit. Pár minut běhu od bezpečí.
"Kito, odnes Viruki do nemocnice." Promněnila jsem se zpátky do lidské podoby. Trocji se mi podlamovala kolena. Byla jsem přeměněná moc dlouho. Sakra!
"Nenechám tě tady!" chytl mě za ruku. Vysmekla jsem se mu.
"Když jí odneseš rychle, můžeš se sem potom vrátit. A vzít někoho na pomoc. Všichni mu neutečeme." dívala jsem se mu do očí a snažila se o mega přísný pohled. Nakonec to vzdal, se slovy, že jsem nepoučitelná, vzal Viruki do náruče a zmizel.
"Stejně je chytí. Nemá to smysl." zasmál se chlap přede mnou. Prokřupla jsem si klouby na prstech.
"To se uvidí." ušklíbla jsem se. Nejraději bych sebou sekla na zem, ale když to udělám, tak je dohoní a všchny nás zajmou. Nabrala jsem 2. dech a zaútočila na něj. Vyhíbal se mým ranám jako nic. Zato já měla potíž vyhíbat se jeho. Udeřil mě do břicha tak silně, až mi vyrazil dech a já spadla na zem. Je to strašný pocit ležet na zemi, nemoct dýchat, bát bezmocná. PO pár sekundách jsem znovu rozhýbala bránici.
Přistoupil ke mně, vzal mě za tvář a donutil mě se postavit.
"Stojíš za nic, jsi akorát bezcenný odpad." vrazil mi facku až se mi hlava otočila doleva. Chvilku jsem se dívala na zem. Potom jsem otočila hlavu směrem k němu a zadívala s emu do očí.
"To ty jsi odpad! Hnusnej, nechutnej odpad! Kolik holek už jste takhle unesli co?! Kolik už jste jich zneužili?! Tohle byla moje sestra a já jí na holičkách nenechám!" mluvila jsem skrz zuby, protože mě držel za tváře a mluvilo se mi špatně. Začala se mi smát. To mě dožralo. Nashromaždila jsme sliny jako křeček a flusla mu do obličeje. Pustil mě a začal si otírat moje DNA z obličeje.
"Ty mrcho počkej!" řval, ale já mezitím zdrhla. Neslyšně a tak rychle, jak mi to můj stav dovoloval.
Začínala jsem vidět rozmazaně. Kéž bych šla do toho archivu než sbírat nějaký hloupý kytky. Ale kdybych nešla na ty kytky, tak bych nemohla zachránit Viruki nee-chan. Sakra, to je moc složitý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama