Chibi/Ty v Narutovi -> tady :) _____ Máš na mě nějaký dotaz? Ptej se.

I can´t

28. března 2013 v 21:24 | Maiki |  Jednorázovky
Tohle mě napadlo ve snu + jsem se nechala inspirovat jedním videem. Enyoj :33
počet stran ve Wordu: 3
počet slov: 2069 (69... le Maiki má zvrhý myšlenky xDD)


Šla jsem až na konec chodby k obrovským dvoukřídlovým dveřím. Zaklepala jsem a vešla dovnitř. Nikdy nečekám než mě někdo pozve dovnitř. Sedla jsem si do koženého křesla naroti velkému pracovnímu stolu a čekala.



"Kolikrát ti mám říkat, že máš čekat na pozvání dovnitř?" ozval se za mnou lehce podrážděný hlas.
"Přece mě znáte pane. Já nikdy nečekám na vyzvání." Lehce jsem se ušklíbla. "Proč jste mě volal?" řekla jsem s klidem. Šéf přešel ke stolu, chvilku se přehraboval v šuplíku a pak mi podal složku. Vzala jsem ji do rukou a otevřela ji. Byl to menší štos papírů. Všechny ty papíry zahrnovaly informace o mém dalším cíli. Prolistovala jsem papíry, ale nikde jsem neviděla žádnou fotku. Zavřela jsem složku a hodila ji na stůl.
"K čemu mi jsou informace bez fotky? Jestli je tohle můj nový případ, tak ho zamítám." Zvedla jsem se z křesla a chystala se k odchodu.
"Fotku jsou v téhle složce." Řekl šéf když jsem stála u dveří.Slyšela jsem, jak složk "pleskla" o desku stolu. Otočila jsem a pomalu přešla ke stolu. Vzala jsem si složku s fotografiemi a přejela je pohledem. Kluk, může mu být tak 18. Už od pohledu působí arogantně. To bude snadný cíl.
"Jméno?" zeptala jsem se šéfa a dál listovala fotkami.
"Tobirama Wataru. Neumíš číst nebo co?" zavrčel šéf. Ušklíbla jsem se. Jasně, mohla jsem si to přečíst, ale na to jsem až moc líná.
"Hádám, že ho mám odstranit. Smím se zeptat proč?" zavřela jsem složku s fotkami a položila ji na stůl.
"Do toho ti nic není. A prosím ať ti to netrvá moc dlouho. Mám pro tebe další práci." Šéf se chystal k odchodu. Těsně před dveřmi se zastavil.
"Abych nezapomněl, tady je tvoje nová identita." Hodil po mně doklady. Chytla jsem je a strčila do kapsy. "Zítra nastupuješ na jeho školu a pracuješ jako barmanka v klubu, kde dělá hostitele." Dořekl a zmizel za dveřmi. Ušklíbla jsem se. Popadla jsem složky a vyšla z budovy.
Sedla jsem do svého černého Mercedesu a začala si pročítat složky. Celkem zajímavý kluk. Je adoptovaný, biologičtí rodiče byli zabiti námi, Yakuzou, kvůli tomu, že jeho otec odmítal spolupracovat. Ironie. Jeho nevlastní otec je neurolog a matka učitelka v mateřské škole. Nemá sourozence. Přestoupil asi ze dvou škol kvůli nevhodnému chování. Je velmi oblíbený u žen všeho věku (asi proto dělá taky hostitele).
Tohle bude snadné. Snad mi to ani nezabere moc času. Počkám tak týden než ho odstraním, aby to nebylo podezřelé. Nedivím se, že ho chce šéf odstranit, když jeho rodiče odmítali spolupracovat. Kdo se vzepře Yakuze, je odepsaný. Hodila jsem složky na zadní sedadlo auta a nastarovala. Zařadila jsem rychlost a vyjela. Musím se doma převléct a večer zajet do toho baru kde pracuje, teď tam vlastně "pracuju" i já.

Vytáhla jsem ze skříně tílko v zářivě oranžové barvě, černé legíny a tenisky. Nechci moc vyčnívat z davu. Ikdyž mi je 18, školu mám dokončenou a práci zajištěnou. Navíc se většinou oblékám do černé a moji vrstevníci nosí pestré barvy. Splynout s davem a být nenápadný, hlavní pravidlo zabijáka.
Prohléla jsem si své doklady. Tak Azuma Mizuki jo? Aspoň se to nepodobá mému pravému jménu. Znak Yakuzy na hřebetě pravé ruky jsem překrila potítkem.
Potřebné věci jsem si dala do brašny přes rameno, tu hodila do auta a rozjela se ke klubu, kde mám dělat barmanku.
Můj nový "šéf" mi ukázal moje pracoviště. Barmanku už jsem párkrát dělala, takže nebyl problém sžít se se svou rolí. Nahodila jsem milý úsměv a rozhlížela se po oběti.
Viděla jsem ho, jak se baví s jednou ženou. Ta žena by mohla být klidně moje babička. Ten kluk nemá zábrany. Klidně si s ní firtuje a občas jí políbí. Nechutné. Obsloužila jsem zákaznici a donesla jí limetkový džus. Podívala jsem se na hodiny. Půlnoc. Právě mi skončila směna. Přišel mě vystřídat jeden kluk s velkými brýlemi. Vyšla jsem před kluk a chvilku čekala. Pak jsem zamířila na parkoviště do svého auta. Sotva jsem nasedla, Wataru vyšel ven vchodem pro zaměstnance. Zpozorněla jsem. Chvilku se rozhlížel a pak zamířil k mému autu. Sakra! To si mě všiml tak rychle?! To určitě to tílki! Nesnáším zářivé věci, kazí mi to práci. Wataru zaklepal na mé okénko. Po chvilce váhání jsem ho stáhla.
"Potřebuješ něco?" prohodila jsem lenivě.
"Vlastně jo. Nehodila bys mě domů? Je to kousek odtud, moc si nezajedeš." Nahodil úsměv. Nevím proč, ale lehce jsem zčervenala. Na tom úsměvu něco je. Musím si zachovat chladnu hlavu!
"Když je to kousek, proč t nedoješ pěšky?" odfrkla jsem si.
"On to vlastně zase tak kousek není… Prosím, než bych se dostal domů bylo by moc pozdě a já mám zítra školu." Stále měl na tváři ten úsměv. Tak díky tomuhle je tolik oblíbený u žen. Protočila jsem oči vsloup.
"No tak si nastup. Ale já mám taky zítra školu, takže pojedu dost rychle." Upozornila jsem ho. Usmál se ještě víc a nastoupil na sedadlo spolujezdce. Zapl si pás, nastartovala jsem auto zařadila rychlost a vyjela z parkoviště.
"Kam vlastně potřebuješ odvést?" zeptala jsem se, sotva jse byli na silnici.
"Stačí, když mě zavezeš k Tokijské věži." Odpověděl mi. Přikývla jsem a přejela do druhého pruhy. Přeřadila jsem a šlápla na plyn.
"Nejedeš nějak moc rychle?" ozval se nejistě.
"Nemám ve zvyku jezdit pomalu." Odpověděla jsem a přimáčkla pedál ještě víc.
"A vůbec! Kde barmanka jako ty sehnala takovouhle káru? Tos vykradla banku?" zasmál se.
"Mám bohaté rodiče. Tohle auto byl dárek k 18. narozeninám. A barmanku dělám po zábavu. Asi tak jak ty děláš hostitele." Ušklíbla jsem se.
"Hm. Jak se jmenuješ?" změnil téma hovoru. Když s ním budu zadobře, bude snažší ho odddělat.
"Azuma Mizuki. Jak ty?" na křižovatce jsem na červenou zastavila.
"Tobirama Wataru. Těší mě Mizuki-chan." Usmál se tím svým úsměvem. Bože přestaň se tak smát!

Zastavila jsem u Tokijské věže a Wataru vystoupil. Oddychla jsem si. Být s ním ještě chvilku tak asi ztratím hlavu. Je to hezký kluk a když se směje, je téměř neodolatelný. BAKA! Soustřeď se! Máš ho zabít, ne sbalit! Kuso! Rozjela jsem domů kde jsem si dala pěkně dlouhou studenou sprchu.
*
"Mizuki-chan!" seděla jsem na lavičce v parku a přemýšlela když si ke mně přisedl Wataru. Znám ho už dva týdny a za tu dobu se můj názor na něj změnil. Už ho ani nechci zabít. Nemůžu! Tolik si mě dokázal získat. Dneska jdu za šéfem a odmítnu tenhle kontrakt. Navíc se tohle táhne už moc dlouho. Ikdybych ho zabila budu mít problémy.
"Ahoj Wataru." Usmála jsem se na něj a přemýšlela dál.
"Copak se děje?" ťukl mě do čela. Musím mu říct o co jde.
"Pojď, potřebuju s tebou něco probrat." Zvedla jsem se z lavičky a naznačil mi, aby mě následoval. Nasedla jsem do. Nasedl na místo spolujezdce. Nastartovala jsem a vyjela na silnici.
"Co se děje Mizuki-chan?" nic nechápal.
"Tak zaprvé, neříkej mi Mizuki-chan, protože se Mizuki nejmenuju. Jsem Maikeru, zkráceně Maiki. Zadruhé, jsi v obrovském maléru Wataru!" začala jsem.
"Počkej, jak to myslíš, že se nejmenuješ Mizuki? A jakej malér? Co se děje? A kam jedem?" začal být nervózní.
"Hlavně se uklidni. Nechci ti nijak ublížit." Jela jsem ke starému vrakovišti. Nikdo tam nikdy nejezdí, vše je tam mimo provoz.

Dorazili jsme na místo a já vystoupila. Wataru také vystoupil.
"O co tady sakra jde?!" zvýšil hlas. Přišla jsem k němu a strhla si potítko z pravé ruky. Ukázala jsem mu znak.
"Jde po tobě Yakuza. Mým úkolem je odstranit tě." Řekla jsem klidně. Wataru zbledl. Díval se ze znaku na mě.
"Tak na co čekáš? Proč mě neodděláš?" pronesl po chvilce tiše. Nandala jsem si znovu potítko na ruku.
"Nechci tě zabít. Vypadni z města. Sbal se a uteč. Jestli tu zůstaneš, zabijou tě." Podívala jsem se mu do očí. Měl strach.
"Proč bych ti měl věřit, že mě nepráskneš?" zeptal se lehce znechuceně. Povzdychla jsem si.
"Protože dneska chci tenhle kontrakt odmítnout. Nedokážu tě zabít. Myslíš, že bych to neudělala kdyby mi v tom cosi nebránilo? Zabila bych tě klidně jedním máchnutím ruky!" Rozhodila jsem rukama a téměř se rozkřičela. Zarazil se. Pořádně si mě prohlédl.
"Kam mám utéct?" vypadlo z něj.
"To ti já říct nemůžu ikdybych chtěla. Jeď za příbuznými, za kamarády, prostě někam! Jinak ti pomoct nedokážu." Sklopila jsem pohled.
"A co bude s tebou?" chytl mě za ramena. Podívala jsem se na něj. Lehce jsem se usmála.
"O to se nestarej. Já už nějak dopadnu. Tak jako tak bych měla problému kvůli tomu, že tenhle kontrakt trvá ta dlouho. Pojď, pojedem zpátky." Vysmekla jsem se mu a zamířila ke dveřím od auta. Chytl mě za ruku a přitáhl k sobě. Objal mě rukama a tiskl.
"Musíš mi slíbit, že si mě najdeš! Jinak nemám důvod utíkat." Zabrblal.
"Slibuji, že si tě pak najdu." Odstrčila jsem a sedla si do auta. Nasedl také a jeli jsme k jeho domu. Cestou bylo ticho.

"Tak jsme tady. Nezapomeň, musíš být nenápadný. Tady máš něco málo na cestu." Vytáhla jsem z přihrádky sth bankoven a podala mu je.
"Proč tohle všechno pro mě děláš?" nechápal. Usmála jsem se.
"Protože jsem se já pako do tebe zamilovala. Proto." Smála jsem se upřímně. Nebyl to žádný nucený úsměv. Aniž bych to postřehla, Wataru mě políbil. Chvilku jsem nevěděla co mám dělat, ale nakonec jsem mu polibek oplatila. Chvilku jsme tam seděli a líbali se. Nakonec jsem se musela odtrhnout. Wataru vystoupil a já se rozjela do Yakuzy. Tohle bude těžké!

Neklepala jsem, nic. Jen jsem vrážela do lidí a mířila k šéfově kanceáři. Rozrazila jsem dveře. Šéf seděl za stolem . Sotva mě spatřil změři si mě přísným pohledem.
"Už máš hotovo? Že ti to trvalo." Zavrčel. Stoupla jsem si před stůl a chladně se na šéfa podívala.
"Odmítám tento kontrakt! Nedokážu ho zabít." Pronesla jsem klidně a otočila se k odchodu. Uslyšela jsem lusknutí prstů a dusot nohou. Čekala jsem to. Ucítila jsem tlak na krku a následně omdlela.

Probrala jsem se na nějakou smetišti. Cítila jsem, jak mě bolí celé tělo a na tváři mi zasychá krev.
"Hele už se probudila." Zasmál se chlap a vrazil mi pěstí. Chytla jsem mu ruku a ohla ji do ošklivého úhlu. Chlap zaječel bolesí. Zvedla jsem se. Naběhlo na mě pár týpků, ale já je pár chvaty dostala na kolena. Může to být lehčí?
Byla tady skoro celá Yakuza. Odmítnutí kontraktu se rovná zradě. Všichni se na mě začali sbíhat. Bojovala jsem. Byl to bolestivý boj. Navíc mě mlátili když jsem byla v bezvědomí.

Všechny co tu byli jsme buď omráčila nebo zabila. Jediný kdo tu nebyl, byl šéf. Ten to sleduje přes webkameru. S tou jsem třískla o zem. Teď mi dají pokoj. Šéf nebude obětovat své muže aby šli po nějaké holce, která se vzepřela Yakuze.

Zařídila jsem si oficiální novou identitu a změnila vzhled. Začala jsem pátrat po Wataruovi. Ptala jsem se jeho kamarádů, kam tak mohl odjet. Říkali, že odjel do Osaky. Nasedla jse na nejbližší vlak a jela za ním.
V Osace jsem zamířila do centra a hledala kluby. Přeci jen je to hostitel. Kde jinde by mohl být?
Měla jsem štěstí. Narazila jsem na něj hned v prvním klubu do kterého jsem vešla. Nebyl tam jako hostitel, ale seděl u baru a něco upíjel. Usmála jsem a sedla si na stoličku vedle něj.
"Můžu tě pozvat na drink?" prohodila jsem k němu. Podíval se na mě. Chvilku si mě prohlížel a pak mu to nejspíš cvaklo.
"Co ty tady děláš?" zeptal se.
"Překvapený?" zasmála jsem. Usmál a objal mě. Objetí jsem mu oplatila. Tak přeci jen nejsem takový zabiják jak jsem si asi před měsícem myslela.
Vyšli jsme ven z klubu a zamířili k Wataruovi do bytu. Z peněz co jsem mu dala si zaplatil byt a ještě mu zbylo.
Čekala jsem než Wataru odemkne. Rozhlížela jsem se kolem. Pohled se mi upřel na na protější budovi. Něco tam je špatně. Sniper! Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Skočila jsem před Watarua ve chvíli, kdy sniper zmáčkl spušť. Cítila jsem, jak mi kulka trhá oblečení, kůži, žebro, srdce a zarývá se zevnitř do mých zad, ze kterých vyletěla a mířila dál. V hlavě jsem měla vymeteno. Vnímala jsem jen, jak mi vítr proudí skrz mé tělo. Tak takovo to je umřít. Neudržela jsem své tělo a spadl na zem. Poslední pohled co se mi naskytl bylo, jak si kočka hraje s klubíčkem. Kéž bych byla ta kočka. Život člověka je příliš složitý a krutý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aiko Aiko | E-mail | 29. března 2013 v 19:08 | Reagovat

Sugoi ♥-♥

2 Kim Kim | Web | 30. března 2013 v 17:51 | Reagovat

To bolo legen ... počkaj si ... dárne!! Maikle si odteraz môj nový boh , to bolo dokonalé *-*

3 Tayuš Tayuš | Web | 31. března 2013 v 10:32 | Reagovat

To...to..to bylo úžasné!! *-* ...Ale proč umželá?? Q.Q...
Jinak Wataru mi příjde strašně slaďoučký :'3 ... Bylo to božské,strašně dobré, super nápad ^.^~♥ ... Máš úžasný spisovatelský talent *ano já vím že už jsem to říkala asi stokrát* ^^ ...ale ty jsi prostě.. vííí, je to naprosto bombastické!! *.*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama